Co předcházelo

Kategorie: Onkologické nemoci
Vytvořeno 7. 11. 2007 0:00
Napsal Lenka Krušinová
Zobrazeno: 7618

Co předcházelo

Těžko říci, odkud začít. Minimálně  desetiletí mi většinu života vyplňovala práce a vztahy s lidmi, které  byly v převaze pracovního než osobního rázu, ale vnímala jsem je i jako vztahy osobní. Maximalismus a perfekcionismus se promítal do lecčehos, přinášel nezpochybnitelné výsledky, takže signály, že takový způsob života je sebezničující sice sem tam přicházely, ale reakce na ně nikoli. Žádné výrazné potíže se nedostavovaly. Nebylo divu.

Tehdy jsem ještě nevěděla, že hranice bolesti a výdrže mám posunuté oproti jiným lidem. Rozhovory na taková  témata jsem nevedla, bolest a únavu si nesnadno připouštěla. Sem tam bolest nohou  a v bederní oblasti jsem přičítala přílišnému pracovnímu nasazení včetně hodin strávených řízením auta a minimu odpočinku. Tedy k nápravě  stačilo pár hodin spánku navíc. Nepříjemné stavy jsem nikdy braním prášků neřešila, ale racionálně jsem si vyhradila  čas trávený v přírodě, na zahradě, u koní, s přáteli a bližními. Pravidelně jsem jezdila jednou týdně hlídat malého synovce. Zpětně vzato statisticky odpočinkový čas dlouhodobě včetně spánku zdaleka nedosáhl v průměru 40 % na den, protože jsem často odcházela z práce na poslední metro, pracovala i o víkendu a při mechanických činnostech na zahradě se stejně částečně zabývala promýšlením pracovních témat.  Moje profese byla vysněným povoláním, tedy jsem si nalhávala, že práce, která je mým koníčkem vlastně není jenom práce, ale i zábava a odpočinek. Postupně až 90% pracovních úkolů  bylo velmi náročných, navíc v dlouhodobě neuspořádaném pracovním prostředí, kde chyběla podpora a zastání nadřízených. V důsledku toho přibývaly úkoly prováděné de facto za ně, což vše bylo nesmírně vyčerpávající, ovšem z učení a zvládání nových úkolů z jiných oborů jsem paradoxně měla radost. Z dnešního pohledu přinesl tento stav zkušenosti k nezaplacení. Tehdy jsem se domnívala, že pokud jisté věci lze provést jen v omezeném čase a za určitých podmínek v důsledku historických změn,  je trestuhodné se jim nevěnovat. Do pracovních vztahů jsem vkládala příliš emocí, což vyvolávalo zraňující reakce a racionální koncepty na jejich zpracování nestačily. Dnes  vím, že žádná práce není natolik důležitá, aby ničila zdraví kohokoli, kdekoli  a kdykoli. Nutno doplnit, že v tomto desetiletí došlo k předčasnému odchodu několika osob, jejichž existence byla pro mě odborně nebo lidsky důležitá a ztráta bolestnější, než jsem si byla ochotna připustit. Rozpad manželství rodičů  a následné nastavování nových vztahů s bližními také nepřidalo. Zátěže v soukromí jsem řešila nepřiměřeným pracovním nasazením a radostí do života přicházelo poměrně málo.

Jedním z úniků z pracovního života a zklamání z lidských  vztahů byla snaha o jednodušší vztahy a komunikaci se zvířaty. Od roku  1998 oživila nalezená Ester rekonstruovaný byt s již několikátou koupelnou, jejíž rekonstrukci jsem vystřihla už celkem obratně po letitém řešení bytové otázky. Slibný vztah se vyvíjel v sedle a občas i mimo něj bez vážnějšího úrazu se sebevědomou ryzkou Tulonou, kam jsem se dostala maximálně 3x do měsíce.

 

llb1 

na zahradě s Ester před možná poslední vyjížďkou na koni

Některé z lidských vztahů  přetrvaly, učím se lépe  poznávat, kdy jde o kontakt účelový a kdy nikoli, abych tomu přizpůsobila míru  vkládaných emocí. Tolik sice teorie, ale život s lidmi a tvory živými je mnohem barvitější.

 

Jak se nemoc projevila a léčba

             V červnu jsem pociťovala bolesti nohou a únavu, bylo teplo a návštěva praktického lékaře mi přišla nepřípadná. Přiznat bolesti a popsat tělesné stavy jsem si moc námahy nedala a tak odlehčený  pohovor skončil doporučením, ať si koupím lepší boty. Pokud jsem kdy  ordinaci navštívila, tak totálně vyčerpaná v pravidelných ročních intervalech v průběhu ledna, kdy jsem onemocněla virózou tak, že jsem byla ochotna ji vyležet, když nastala obtíž  dopravit se po svých do kanceláře. Až časem jsem zjistila, že se nápadně shoduje onemocnění s předchozími termíny pro  účetní závěrku a s  opakovanou argumentací pro prodloužení pracovních smluv na dobu určitou u části mladých spolupracovníků.

Pracně vyčleněné 2 týdny jsem strávila se synovcem v lázních v Kynžvartě v srpnu 2000. Vše bylo fajn, cítila jsem se dobře v lesích a s energickým předškolákem, užitečná a ani jsem netrpěla špatným svědomím, že nejsem v práci. Vystřídala mě sestra 5. srpna. V rychlíku ku Praze mě znervóznili halasní nevychovaní sousedé z bývalé NDR natolik, že jsem si pohrávala s konečky polodlouhých vlasů a nahmatala u vystouplých klíčních kostí ve výstřihu trika  divnou větší bulku a menší bulky v jejím okolí. Začala jsem zpracovávat naprosto zřetelný pocit, že nastal vážný problém a  v pondělí začne návštěvou u lékaře závislost na problematicky fungujícím postbolševickém zdravotnickém molochu, čehož jsem se  obávala více než vážné nemoci samotné. A že jde o  život mi bylo kupodivu jasné hned. Proto jsem současně kontaktovala bývalého přítele, jehož syn klasický lékař s absolutoriem v Rakousku MUDr. M. Hajek působil na homeopatické klinice v Belgii se snahou dohodnout termín setkání ve Vídni. 

 

Klasická léčba

Návštěva u sympatického cynického praktika, do jehož ordinace za rohem bydliště mě přijali  při prvním totálním  vyčerpání a potřebě neschopenky proto, že rok narození výrazně vylepšil věkový průměr pacientů, proběhla věcně a korektně. V tlusté knize zapátral, napsal doporučení naproti do nemocnice s dovětkem: „Odněkud musíme začít“. Tak jsem začala fibriskopií, tedy lehem na lůžko se zavedeným šlauchem  do útrob, vyslechnutím varování,  že ho nesmím u drahého přístroje překousnout, jak se již někomu podařilo. Vzpomínala jsem, jakou smůlu měla  kolegyně, které podobnou sondu nedávno zašili v břiše, což mě nutilo důsledně dýchat nosem. Nenalezeno nic. Opakované  rozbory krve, krevní obraz v normě, tedy z opakovaného hodnocení  MUDr. Noskové také nic. Bylo vidět, že nemá nejspíše vyškolením a věkem ke sdělení  stavu věci příliš chuť nebo odvahu. Pomohla jsem důslednou prosbou,  ať mě pošle k tomu, kdo pozná příčinu boulí  a bude ji řešit, že to chci vědět a neztrácet čas. Zvedla telefon, znovu se zeptala, zda si to opravdu přeji a pak  sdělila termín  v 7 00 ráno s poznámkou, zda to není na mě moc brzo. Poprvé vstoupilo do mého života jméno paní doktorky MUDr. J. Markové a 7. 9. v ambulanci na hematologii FNKV jsem pátravě prohlížela dámy na chodbě, od které asi vyslechnu diagnózu. Čekárna se začala plnit pacienty, kteří mě nenechali na pochybách o vážnosti onemocnění. Tak vlastně  jen vyčkáváte na upřesnění diagnózy, formu sdělení, návrh léčby a zvykáte si zatím z důvodu neznalosti statistik na harmonogram života v negativním případě počítaný na dny a měsíce, jak to usnadnit bližním a co napsat do závěti. Přemýšlíte, kolik dní zbývá do ztráty vlasů, zda ti  s vlasy jsou doprovod nebo snad pacienti po léčbě na kontrole a hlavou se honí spousta otázek, které ale lékařům, natož pacientům těžko položíte a odpovědi na ně se zde těžko dozvíte. Vše je v režii neúprosného boje s nemocí a časem, možnostmi lidskými, technickými a hlavně o vůli najít chuť se nemocí poprat a chtít žít.

Musela jsem působit dojmem, že není třeba chodit kolem horké kaše, což vycházelo i z příchodu na moji vlastní žádost, takže od sdělení diagnózy mě dělily vlastně minuty po vstupu do dveří ordinace. V době dovolených na konci horkého léta  šlo vše celkem překvapivě svižně. O profesionalitě, zkušenostech  a pracovním vytížení milé paní doktorky nebyl důvod vůbec pochybovat. Najednou jsem stála tváří tvář aktivní prací plně zaujaté dámě, která obdobně jako já ve svém  oboru co nejrychleji  osvědčenými metodami a postupy dychtivě řeší  nový úkol, v jejím případě léčit další nemocné tělo. Proto neztrácí drahocenný čas s formou sdělení poznaného s cílem vyhrát boj s nerovným nepřítelem v podobě vážné nemoci, o níž už ví, co umí. První dojem potvrdila její žádost o souhlas být zařazena do projektu Německé studijní skupiny, z čeho plyne výhoda, že vyšetření v našich zařízeních budou pod kontrolou  zahraničních kolegů. Pohlcena potvrzením příznaků obtížně rozpoznatelné nemoci na dalším pacientovi (míra zvětšení a pohyblivost uzlin, noční pocení, svědění nohou, pleť barvy bílé kávy) se chtěla  podělit o radost z rychlosti odhalení. Až tak velkou radost z diagnózy jsem v pozici pacienta těžko mohla sdílet. Naivně jsem očekávala  čas a prostor pro zpracování tak závažného sdělení. Lepšího zrcadla mého vlastního jednání v pracovním světě se mi nemohlo dostat. V zápětí mi bylo  jasné, že dalším novým úkolem bude dosti zapracovat na dosažení plné důvěry v nepochybně profesionální, ale poněkud odlidštěné zacházení, jako východiska pro otevřený a rovnoprávný vztah lékař/pacient. Zájem o chorobu na Internetu a o stav její léčby u nás mě přivedl ke zjištění, že moje paní doktorka je jedním ze tří špičkových odborníků a cca do měsíce od objevení boulí na krku jsem ve zcela správných rukou na jedné ze tří klinik, kde umí vyléčit s více než 70% úspěchem pacienty s touto nikoli až tak běžnou chorobou krve. Takže dosti značná úleva, že přece jen to s naším zdravotnictvím není až tak zlé, jak jsem se obávala a má vlastně při tom všem štěstí.

Vše mělo spád. Předoperační vyšetření, vyjmutí uzliny  MUDr. Voldánovou 19.9., 23.9. kontrola, 26.9. vyndání stehů, příští termín s paní doktorkou 2.10. na sdělení přesné diagnózy a postupu léčby po histologické rozboru s upozorněním, ať přijdu s doprovodem. Stále byla možná varianta, že když mám kočku, může jít o toxoplazmózu, která se projevuje obdobnými příznaky, ale kdo jsme o této možnosti věděli, rovněž jsme tušili, že její  pravděpodobnost je malá. Ale velice mi pomohlo, že MUDr. Voldánová měla nejen šikovné a jisté ruce, kterými si  dala  záležet, aby jizva po jejím řezu nezhyzdila můj dekolt,  ale na mou žádost vyřízla i pihu na tváři a vyslovila přání, aby zjistili toxoplasmózu. Myslím, že obě jsme věděly, že tomu tak nebude a obě jsme tu hru zahrály, aby můj čas do nasazení léčby ubíhal snadněji. Z jejího jednání jsem poznala respekt ke kolegyni z hematologie MUDr. J. Markové  a začala  se  připravovat a těšit na setkání 2.10. Život najednou začal sestávat z jiných zajímavých podnětů a termínů. Hierarchie hodnot se změnila rychlostí otočených přesýpacích hodin. Jaký mžik a jak to funguje spolehlivě. Kromě vyšetření a hospitalizace na ORL v rámci nevyčerpané dovolené jsem chodila do práce, jako by se nic nestalo. Přitom se stalo vlastně velmi rychle velmi mnoho nového a jiného.

Po operaci mě navštívila  sestra se synovcem, před nástupem jsem dostala od přítele dlouho zavrhovaný mobil, kdybych potřebovala pomoci. Nejtěžší bylo vymyslet, jak a kdy sdělit novinky rodičům. Maminka byla v lázních, tatínek  měl dost starostí s výchovou synka s nevyslovenou nadějí, že pokud by se s ním něco stalo, já jako svobodná bezdětná se o nevlastního bratra postarám. Nechtěla jsem jim přidělávat starost.

 2.10.  diagnóza -  stadium II B Hodgkinova choroba. Přítel při návštěvě nervózní, paní doktorka poněkud zaskočená, že partner by mohl být jejím synem. Já apatická, i když byl důvod k radosti, protože šlo o lepší z možných variant choroby nastudovaných z Internetu a bylo zřejmé, že si moji zesilující se složku o výsledky vyšetření i v průběhu léčby ponechá tato paní doktorka. Všichni tři jsme chtěli mít potřebné rychle za sebou, čekárna opět plná lidí. Na časté odebírání krve z prstu nebo žíly, hledání vhodných míst vpichu a sledování hodnot krevního obrazu jsem si zvykla docela rychle.

12.10. randomizace, určení způsobu léčby, konzultace nad  způsobem léčby, ze 4 ramen BEACOPP, vybrán z důvodu relativně rychlého průběhu a přihlédnutí k mé prosbě o co nejmenší dávku ozáření rozpis 2 cyklů infuzí a pilulek s následným ozařováním. První infuze 16.10. 11 00. Vše trvalo až do 18 00, doma posílání kopií výsledků vyšetření a návrhu léčby faxem homeopatovi a následný telefonický rozhovor. Doporučeno dosáhnout odložení chemoterapie alespoň o měsíc a nechat déle působit zjevně zabírající NM 1000, aby se tělo posílilo a lépe připravilo delším působením osvědčeného homeopatického léku na dávky chemie. Sdělení, že není znám případ pacienta vyléčeného pouze homeopaticky, byli bychom tedy první. Tolik průkopnické odvahy jsem nenalezla.

13.10.  telefonický rozhovor s doktorkou, striktní odmítnutí odkladu léčby, neshoda a vypjatá výměna názorů zejména z důvodu, že by se musela nákladná vyšetření dělat znova. Nabízen psychiatr a možnost odmítnout léčbu v pondělí pouze na revers. Moje reakce, že namísto u psychiatra strávím čas v lese (o již naplánované poslední vyjížďka na koních jsem raději pomlčela) a nezodpovězená otázka: „Tak přijdete v pondělí nechat si to nalít?“. Režie klasické léčby vstoupila do dalšího dějství.  Vykročení  do špitálu pro půl igelitky léků s nezapomenutelnou upřímnou radou neznámé dobré duše za okénkem v lékárně při podávání Pyridoxinu, že tento  (rozuměno a nevyřčeno jed)  nejlépe brát až po jídle. Taková rada nad zlato. Jíte pak v pravidelných rozpisech léků s chutí, dělíte je na ty před jídlem a po nich. Dobrý pomocník je krabička s třemi přihrádkami na den, kde se každé okénko zvlášť otvírá.  Jsem systematik, takže se mi vyplatilo naládovat si krabičku na týden dopředu, stejně vypadající prášky jsem si rozpůlila, abych snadno poznala, který brát před a který po jídle. Radu od dobré duše z lékárny jsem doplnila nastudováním obsahu příbalových letáčků.  Do práce jsem nenosila na poledne celou krabičku, ale malou krabičku od homeopatik s nápisem „chemoterapáčci“. Tím se zjednodušilo vyznat se v hromadě léků, které jsou vydávány na celou dobu léčby a  jejichž množství těžko může potěšit. Jak to zvládají méně systematicky založení a nepraktičtí pacienti je mi záhadou. Takto jsem se s částí krabiček  setkávala jen jednou týdně při ládování okének v lékové krabičce na týden. Obstaral mi ji přítel, který absolvoval obdivuhodně celou tuto dobu se všemi změnami a pomáhal. Na ozařování už zmizel,  do lázní po ukončení léčby zase dorazil. Krabičku s léky jsem si dala do  ušitého psaníčka, které jsem měla snadno při ruce se vším potřebným, třeba i na lůžku na sálku při infuzi. Nutně jsem potřebovala celý obtížně přijatelný proces s chemickými jedy v prášcích nějak posunout do přijatelnější formy. Tomu pomáhal v rámci možností (např. přestavba části pavilónu za plného provozu) naprosto dokonalý, obětavý a obdivuhodný přístup sestřiček. Patří jim poděkování za lehkost, se kterou vykonávají  tak psychicky náročnou práci na sálcích a v ambulanci při kontaktu s pacienty a s jejich většinou nervóznějším doprovodem. Vytvářejí atmosféru tak potřebného klidu a pohody, poradí, utrousí úsměv a dotaz, jak se daří. Na infuze se po těch pěti letech dnes už chodí jako vedle na odběry krve. Navíc si lze při infuzi číst, sledovat televizi, poslouchat hudbu, prohodit pár slov, aniž by byl jiný pacient rušen. Před 5 lety byla snaha zajistit intimní prostředí alespoň clonou s prostěradlem na štangli, dnes na sálcích jsou polohovací křesla namísto lůžek. Přístup a schopnosti lékařů jsou obdivuhodné při vědomí, že na každého je pacientů několikrát více, než je  lidsky myslitelné a zvládnutelné. Navíc jich většina přednáší na fakultě, odbíhá k ležícím vážným případům,  věnuje se výzkumné práci, k tomu dodnes zajišťují i stereotypní činnosti s papíry a elektronickými soubory. Jen pro ilustraci: Ráno je dle  lístečků  připravených v kartě s popisky ampulí odebrána krev a při návštěvě ordinace už pohovor vychází z posouzení vývoje nemoci a léčby s ohledem na porovnání nového s předchozími krevními obrazy. Na žádost jsem vždy dostala výtisk nového krevního obrazu pro soukromý archiv.

Po vyzvednutí lístku na skromný doplatek pro pořízení paruky stačilo najít čas jít ji vybrat. Naštěstí jsem již dříve pořídila černou kuklu z provázků spíše na plesy z galanterie pracovně pojmenovanou „krtek“, kdyby s výběrem paruky byla potíž. Do bytu jsme s přítelem nastěhovali nové lůžko, abych  při únavě přes den nezalézala do peřin a odpočívala jen pod dekou. V práci jsem domluvila s nadřízenými výhodně pro obě strany rozložit nevyčerpanou dovolenou na termíny infuzí a do kanceláře jsem dorazila vždy, když jsem byla schopna tam v klidu dojít a pár hodin v celku pracovat, abych tělu oslabenému nemocí a léčbou nepřidělala další šok zásadní změnou vyplývající z absence pracovního zápřahu. Doma přijímala akutní věci faxem. Bylo třeba vyrovnat se s pátravými pohledy spolupracovníků, ale považovala jsem to za menší zlo, než trávit čas doma přemítáním otázek, na které ne vždy byla odpověď. Zbývalo za každým z rodičů zvlášť dojet oznámit, že nastupuji léčbu. S přesuny autem pomohl bývalý přítel, jakož i  přítomností při nesnadném sdělení novinek mamince po návratu z lázní. Sdělení tatínkovi jsem nepřeháněla a vlastně jsem se snažila moc se rodičům neukazovat v nezáviděníhodném stavu a spíše telefonovat. Před léčbou jsem zvládla poslední dlouhou projížďku po lukách a kopcích  z důvodu méně sil nikoli na oblíbené Tuloně, ale na její dceři.  

               Od paní doktorky jsem dostala v ordinaci drahé pilulky Navobanu bránící  nevolnosti s komentářem, že nechce, aby mi bylo zle, ale když mi zle nebude, ať je šetřím a vrátím. Látka se přidává do infuzí, ale někdy nestačí a  jen zásadní rozdíl, jestliže Vám vůbec nic není nebo máte-li  stavy nevolnosti a  obavy ze sálku odejít „mezi lidi“. Pokud Navoban od svého lékaře nedostanete, požádejte o něj nebo aspoň o recept a zaplaťte si tento nebo jiný  obdobný lék se shodnými účinky. Kvalita života při léčbě za to rozhodně stojí a neexistuje důvod, proč se potýkat s nepříjemné stavy. 1. infuzi jsem absolvovala se svými vlasy pod  „krtkem“, abych sobě i paní doktorce dokázala, že jsem připravena spolupracovat na léčbě a přijímat předepsané uzdravující jedy. Od kamarádky jsem dostala „Kočičí dráp“- Una de Gato rozpuštěný v moravské slivovici. Chuť jej požívat přicházela pouze nepravidelně.

          Věci známé – rozpis léků a termíny ambulantní léčby je docela náročné dodržet, je potřeba si dát větší časovou rezervu, protože sil je méně a vše trvá déle a vyplatí se udělat si na vše čas, aby probíhalo v klidu. Dobré je mít s sebou něco ke čtení, aby se krátilo čekání, pokud nechcete obtěžovat někoho jako doprovod. U věcí neznámých jsem byla připravena spíše na horší variantu.  Nikdo Vám neřekne, po které dávce infuzí a prášků vlasy slezou, je to individuální. Nechtěla jsem zažít, že mi zůstanou vlasy ráno ležet na polštáři nebo  budou odpadávat v chuchvalcích do vany. Proto jsem spojila výběr paruky s ostříháním na ježka, prodejem delších vlasů na výrobu paruk pro jiné. Po zkoušce  několika nevyhovujících pro sebe jsme pořídili kaštanové rasty, což v práci  bylo pochopeno, že jsem posílila svůj extravagantní image, paní doktorku překvapilo a sestřičkám vyzkoušení udělalo radost. Taky je dobré vědět, že slezou nejen vlasy, ale i řasy a ochlupení, a že nevypadáte vůbec dobře, otečete, zežloutnete, zhubnete, že budou problémy vystoupat pár schodů, být v uzavřených tmavých prostorech,unést tašku s nákupem, pohybovat se mezi známými lidmi. To jsem na podnět přítele řešila novou aktivitou v naprosto jiném prostředí, kde jsem navazovat kontakty mohla, ale taky vůbec nemusela. V zimě jsem se chumlala do šály, aby mě nebylo moc vidět a zalezlá v kanceláři občas při jistotě, že nikdo nepřijde, rasty sundala a trochu svědící pokožku nechala odpočinout, doma nosila turbany ze šátků. Je dobré se trénovat a dost snažit, aby měl člověk rád své tělo i ve stavu při léčbě. Po ozařování s prvními vlasy jsem jela na pracovní cestu do zahraničí, vybrala 2 dávky Ovosanu a v lázních a huňatých lesích kolem Karlovy Studánky a údolí Bílé Opavy posilovala tělo tak, aby se co nejdříve vydrápalo do sedla a udrželo se v něm nejen v kroku, ale i ve cvalu a při skocích přes překážky. To se chutí žít a podnětnou komunikací s velkou koňskou duší v pečlivě vyhrazeném odpočinkovém čase podařilo do roka a půl po ukončení léčby. Po vyhodnocení možných příčin nemoci jsem nalezla sílu změnit zaměstnání a pracovat sice s novými lidmi, ale v průhledném pracovním prostředí. Zatím sice v převaze mimo svůj milovaný obor, kterému se věnuji ve vedlejším pracovním poměru, ve volném čase a v části dovolené.  

 

llb2 

Vánoce na přelomu tisíciletí – po chemoterapii před ozařováním

 Homeopatická léčba

Po telefonátu 5.8. jsem od 15.8. začala brát pilulky  NM C 10. Výhodou bylo, že mě lékař a homeopat M. Hájek znal. Tím bylo možné určení konstitučního léku na dálku po pár doplňujících dotazech.

Anamnéza proběhla ve Vídni 16.9. 2000, odvezla jsem si NM 1000, každý den užívala 1 pilulku. Ještě určil další 2 doplňující léky, ale po důkladnějším rozboru anamnézy telefonicky sdělil, že mám užívat pouze NM 1000. Přestaly noční  poty a svědění. Energeticky jsem se začala cítit mnohem lépe, pociťovala ozdravný proces  a začala si všímat projevů těla zcela jiného charakteru (např. na kterých místech se mi tvoří opary), které vycházely z dotazů, na které jsem při anamnéze  nedokázala vždy nalézt přesnou odpověď.

Kopie výsledků vyšetření jsem zasílala průběžně faxem a když došly pilulky, dostala jsem poštou další dávku. Pilulky užívám dodnes, druhý rok 1 pilulku stejné potence nikoli každý den, ale jednou za 3 dny. 

Jsem názoru, že přestože působení  pilulek po dobu klasické léčby chemoterapií bylo blokováno, rozhodně do zahájení léčby jsem pozorovala po nasazení konstitučního léku výrazné zlepšení fyzického i psychického stavu. Není vyloučeno, že relativně stálý krevní obraz v září a říjnu i při průběhu léčby až do února tělo vykazovalo v důsledku reakce těla na přijímání správně zvoleného konstitučního léku.

llb3 

po léčbě v remisi s novými vlasy a synovcem

 Co zůstalo  

 po vážné nemoci po uplynutí pěti let lze shrnout a  řadit podle abecedy, neboť s prioritami je poněkud potíž po každé krizi, i když tak zvaně překonané. Chronologické řazení skýtá jinou obtíž, nakolik přiblížit pouze slovy tehdejší rozpoložení těla a mysli bez zkreslení dřívějšího stávajícím náhledem, byť s využitím zaznamenaných postřehů, jejichž existenci však vnímám více jako doklad badatelského přístupu k sobě samé i v tomto rozpoložení i jako zdroj pro případné jiné využití.

 Vážná nemoc je krize

Takové hodnocení se lze dočíst a dozvědět poměrně často. Dle zaměření osobnosti a nálady se lze v takových stavech ponořit do různých pojednání psychologického, náboženského, filozofického,  léčitelského  nebo jiného charakteru. K nim se člověk obrací s nadějí, že pomohou vyznat se v sobě, v nové situaci, vyrovnat se s novinkami, kterými  je v poměrně rychlém sledu potřeba projít. A rovněž každý doufá, že  dokáží pomoci najít cestu, jak pomoci tělu, pohladit i posílit duši. Lze praktikovat mnohé, ovšem přistupuje nová obtíž  v tom, že se tělu nevede zrovna nejlíp a mysl má do čiré dosti daleko zavalená novými informacemi spojenými s hledáním diagnózy, stanovením léčby, fabulováním scénářů možných příčin minulých a důsledků velmi současných, nahlížením do diáře s termíny pobíhání mezi lékařskými specialisty, zaměstnáním a dalším programem, který si každý nastaví, jak umí. Prostě pro krizi je charakteristické, že se toho najednou nakupí nad hlavu příliš mnoho a čert aby se v tom všem vyznal. A další zátěží je komunikace se zcela novými lidmi ve zdravotnickém systému, na kterém se stává zcela závislý, aniž může být při nejlepší vůli přesvědčen o jeho dokonalosti, se kterou vyřeší jeho vážný problém. Všechno se kolem v mžitcích kratších i delších zásadně proměňuje. Jen si uvědomovat  změny a reagovat na ně není snadné. Navíc první rozpoložení, kterému se těžko někdo může vyhnout a které nejdříve vyvolává a posiluje strach, je sebelítost a stále se navracející otázky.

„Proč zrovna já ? Proč si nemoc vybrala právě mne? Čím jsem si to zasloužil? Komu jsem provedl co provedl a  tak špatného, že jsem takto potrestán ?“  

Jakmile naleznete odvahu odpovědět si v tom smyslu, že jste  se dovedl do této situace sám, vlastním přičiněním a vlastními rozhodnutími v minulosti a jejich nedostatečným zpracováním, míněno vyhodnocením jejich důsledků a zpracování zpětných vazeb. Nalezením této nesnadné odpovědi otázky ustávají, přichází úleva, i když s nesnadným závěrem, protože  „Jestliže jsem si TO způsobil, musím přece být schopen najít čím a taky nalézt sílu se z toho sám  dostat“. Budiž útěchou, že tento stav sice nepovznáší, ale je výchozím pro to svoji situaci najednou v klidu (pochopitelně relativně míněno s ohledem na závažnost situace)  nahlédnout a začít se racionálně zabývat otázkami novými. Zda se chcete vyléčit? Co jste schopen a ochoten pro léčbu podstoupit? Zda jste připraven analyzovat svůj dosavadní život? A také, zda jste ochoten na něm něco změnit, protože změnit budete muset většinou hodně. Budiž útěchou, že to postupně lze. Čas je dobrý pomocník v mnoha nesnadných úkolech, které život před nás postaví. Je dobré naučit se to vědět a spolupracovat s ním nejen proto, že v rychlém sledu nastupují otázky další: „Co nemoc a její léčba může s člověkem provést? Jsem připraven žít s jiným tělem, než jsem byl dosud zvyklý? Co to vše provede s myslí?“  (Pochopitelně za optimistického předpokladu, že se podaří z takové  šlamastiky dostat a jiný způsob žití bude umožněn.)

Na přelomu tisíciletí, kdy jsem onemocněla, kamarádka mi po telefonu doporučila jednu z knih mé vrstevnice Vereny Kastové „Krize a tvořivý přístup k ní“. Vřele doporučuji těm, kteří nevystačí s principem „na nemoc rada lékaře, na bolest lék“, ale chtějí se dozvědět více o  sobě i o tom, jak se s krizí vyrovnali jiní.

 

Vážná nemoc je dar

Toto se lze dočíst a dozvědět již  méně často. „Exempla trahunt“  říkávali dávní Římané. Příklady přitahují, to mi  přijde případné pro zdůvodnění chuti předat cosi ze své zkušenosti vycházející z přijetí takového  daru. A pokusit se  pokud možno srozumitelně dalším lidem, které krize v podobě  vážné nemoci nebo jiné podobě potká, předat svůj náhled a zkušenost.

Vážná nemoc pro mě byla darem nečekaným a darem stále zůstává. I když mi trvalo dost dlouho sepsat tyto postřehy, protože jsem chtěla mít jistotu, že postoj se nezmění ani poté, kdy mi život přisunul další překážky. Ale hledám sílu vyrovnat se i s tímto úkolem, byť ztráta těžce nalezeného a příliš rychlé pozbytí osvědčené radosti a povzbuzení není snadná. Čas je však dobrý pomocník. A nyní již s jasnější hlavou mohu sdělit, že se stále cítím i po tom všem s nemocí spojeném lépe než před tím vším.

Více si života cením a užívám s pocitem poodhalením, o čem vlastně život je. S pocitem být rád za skromné nálezy setkávání a sdílení přinášející radosti a být rád za těžko snesitelnou bolest provázející ztráty nalezeného, kterou je dobré učit se provázet nadějí na budoucí neznámá nová setkávání a sdílení, kterých si s vědomím ztrát více vážíme a těšíme se z nich jakož malých zázraků žití, jen je kolem sebe umět vidět a někdy jim svoji otevřeností pomoci trochu na svět.

Pokusím-li se o zobecnění, takový dar je věnován proto, aby:

-         silně zapůsobil, zastavil a probral člověka řítícího se nesprávným směrem,

-         vyvolal více přemýšlení o sobě samém, o čase vyměřeném k tomu, aby život prožil plně,

-         nabídl  příležitost vyprostit ze svých mozkových závitů to, co znamená pro něj plně život prožít, tedy  prožít tak, aby ve chvíli odchodu poohlédl zpět s úsměvem a zadostiučiněním,

-         byl potěšen, že může žít, a to i v těžkých, přetěžkých chvílích, a rád očekával s nadějí a pomohl na svět budoucím neznámým radostem.

 

Tajemství života spočívá nejen v tom nalézt správnou míru, kam až zajít, ale  především  v tom poznat sám sebe, přiznat si svá různá já a dokázat být při vší zděděné a nabyté rozporuplnosti sám sebou. Jedině tak si dovede člověk vážit sebe a tím nalézat východisko pro  nastavení vztahů s dalšími lidmi tak, aby z nich měl dobré pocity a aby vztahy s lidmi dokázaly jeho život obohacovat. Je moudré přijít na to a dát se cestou k této  z mála nahraditelných radostí ze souznění duší, o kterou se má člověk v každé situaci a nepřetržitě pokoušet. Hlavně proto, že  k blahu mysli příliš cest nevede a tato je jednou z nich. Žít je dobré se naučit, ale je to umění. K umění je dobré mít talent a schopnost jej rozvíjet. Vážná nemoc je dobrá k tomu, že pomůže talent zasutý odhalit a talent krnící rozvíjet. Čím má člověk na sebe a jiné vyšší nároky, tím mu přichází život těžší, tím však má naději prožít ho opravdověji. Důvody ke kompromisům, proč z nároků na sebe a jiné slevovat, se nacházejí až příliš snadno. Pohlédneme-li do minula, nemělo by nás překvapovat, že poměry v této zemi vyšším principům a nárokům málokdy přály.

 

Ale závěrem abecedně a heslovitě slíbené pozůstatky vážné nemoci:

archiv  - obalových letáků od léků různých hrůzných, nedodělaných témat pracovních, soukromých, nezpracovaných fotek za desetiletí 

citlivější témata – diskriminace menšinových druhů pacienty nevyjímaje, povýšenost, sebevědomí, namyšlenost, nerovné zacházení

dar poučení – o sobě, o jiných, o jiných oblastech lidských činnosti

chuť – do života i práce, objevování dobra a poctivosti v lidech minulých současných, zvířatech v převaze současných, byť zaznamenání pozoruhodných výkonů zvířat minulých jsou zejména v dílech uměleckých  

igelitka s krabičkami od léků a baňkami od infuzí na objekt „chemoterapáčka“, až přijde čas na realizaci, které se bude ochotna  ujmout umělecká duše

kontrola v nemocnici – v pravidelných intervalech, již navždy, už se stáváte „navždy jejich“, tzn. záznamem v onkologickém registru a v evidenci, netřeba se obávat, vyhodnocení údajů z evidencí slouží mj. stávajícím a budoucím pacientům a výsledky zejména statistice, nejlépe zařadit do svého bytí jako druh veřejné služby,  

láska - k lidem, jejich výtvorům, místům, minulosti, současnosti

limity - fyzické, psychické, i jiné (např. při výběru pojištění), je dobré zabývat se  jimi, poznat je a naučit se s nimi žít, ve vyšším věku tolik nepřekvapí a pomáhají najít cestu k těm, kteří s nimi již žijí nebo se žít učí

obava -  zda amatérským psychologickým přístupem nemám zcela zkreslený pohled, jehož neumělým popisem navíc obtěžuji jiné

odvaha - koupit si hrobové místo, pracovat se smrtí jako nedílnou součástí   života, která pomáhá pochopit hodnotu žití, zůstat sama sebou,  otevřeně mluvit s jinými o těžkosti bytí, vyslechnout otevřená sdělení o těžkostech bytí jiných

odpoutání se  - od závislostí na lidech, vzpomínkách, místech, zvířatech, věcech  

paruka s rasty - pomocník k hledání cesty k lidem, překonání fyzických, generačních, profesních a jiných rozdílů

pokora -  před lidmi, kteří dovedli a dovedou život nepromarnit, dát mu smysl, zanechat za sebou zapamatování hodný odraz

remise - stav bez příznaků nemoci (prosím neplést s vyléčením, to by mohlo by přinést zklamání),  vyléčení vážné nemoci je spíše stav mysli a pocit, než sdělení, které se dostane od lékaře na pravidelné kontrole

schopnost  - přiznat si krizi, hledat její příčiny, lépe si uvědomovat rozhodnutí a jejich důsledky, udržovat kondici těla a mysli u sebe, pomáhat v tom i  jiným, navazovat přátelství s novými lidmi

smíření - se sebou, slabostmi svými a jiných, danostmi, s propastnými rozdílnostmi a náhledy

snaha - pracovat na sobě, zvládat emoce, dodržovat sliby

radost - ze života, ze setkávání s dobrými lidmi, z vnímání krás přírody a volného pohybu v ní, ideálně na koňském hřbetu,  kdy se volnost a radost z pohybu umocní, z  etablování oboru onkopsychlogie a z výsledků oboru onkologie, kdy velká řada diagnóz je léčitelná a vyléčitelná, pokud pacient přijde včas a vyléčení se věnuje

 úcta – k dobrým, poctivým a pracovitým lidem, k rodičům, kteří dovedou výchovu proměnit v partnerství s dětmi jako svébytnými osobnostmi, a to v dobrém i zlém

 

V Praze první jarní nejarní dny na počátku pátého roku po ukončení léčby ve dnech  pátého výročí života s novými nejen vlasy pro lidi dobré vůle hledající uzdravení těla a mysli

 

Lenka K.

 

llb4 

s Londy - ani led pod sněhem a mráz neodradí od času s koňmi