Život v depresi

Kategorie: Psychická onemocnění
Vytvořeno 24. 6. 2013 20:27
Napsal Anonym_01
Zobrazeno: 19475

Dnes, dne 23.5.2013, začínám psát svůj smutný příběh. V úvodu chci uvést, že kdo nezažil deprese, tak ať to vůbec nečte. Nemám rád kecy typu: „nechal bych Tě denně přeházet padesát metráků uhlí z jedné strany na druhou“, nebo vyjádření Tomáše Sokola v televizi: „jaké deprese, když lidem hořely za 30-ti leté války střechy nad hlavou, tak žádné deprese neměli“. Jak to může vědět? On tam s nima byl? Pane Sokole, kdybych bral jako Vy 160 tisíc za půl hodiny, je možné, že bych také žádné deprese neměl. Chci Vás jenom poprosit, neserte se do nás, my máme svůj těžký osud na bedrech a Vy se radši věnujte své práci a obhajujte si své pedofily -  viz. kauza Kulínský. Tak to jenom na úvod.

Napřed jsem chtěl tyto řádky psát anonymně, ale po dlouhé úvaze jsem se rozhodl, že se nemám za co stydět. Jmenuji se ……….., je mi 47 let a jsem ze ………... (Redakce z důvodu ochrany osobnosti neuvádí jméno ani bydliště autora příspěvku, JN). Mé potíže začínají v dětství. Do svých 10-ti let bylo tedy dá se říct vše relativně v pohodě. Bylo to období, které považuji za nejhezčí v mém prašivém životě. Pamatuji si, jak jsem chodil rád do školy a těšil jsem se do školy do první třídy. Dobře jsem se učil, domů jsem nosil jenom jedničky. Paní učitelku Motlovou jsem měl velmi rád. Začínají první dětské lásky. Miloval jsem dvě dívenky, které byly velmi krásné a myslím, že jsou krásné dodnes. Bylo to krásné a nevinné. Už tehdy jsem začal registrovat, že doma není něco v pořádku. Začal jsem registrovat, že matka je rebelka a že nemá jenom tátu. Tenkrát jsem tomu vůbec nerozuměl. Pochopil jsem, že na matku platí jenom její matka, moje babička, které jsem si nesmírně vážil a celý její život jsem jí nesmírně miloval. Byla to žena rázná, inteligentní a měla veliký přehled. Byla přísná, ale na druhou stranu velice spravedlivá. Milovala své děti a svá vnoučata. Byla to žena s velkým „Ž“ a nikdy na ni nezapomenu. Vůbec se jí nebojím srovnávat s babičkou od Boženy Němcové.

Bydleli jsme v Holýšově. Je to krásné městečko, které ale na první pohled nepůsobí. Má velice bohatou minulost. Kdo ji nezná, tak to nepochopí. Odsud pochází moje matka. Za první republiky jsme zde měli řeznictví a hospodu. Na hospodu nám spadla za 2.světové války bomba – hospoda byla zničena a již nikdy neobnovena. Řeznictví fungovalo až do roku 1989. Byli jsme milionáři, ale Bohužel peníze nebyly investovány do nemovitostí, byly uloženy na vkladní knížky a díky měnové reformě v roce 1953 jsme o všechno přišli. Navíc přišel také trest. A to, že bratr mého dědečka, strejda Béďa (mimochodem řezník a zdatný rváč) musel do kriminálu na 3 roky za údajnou šmelinu. Odseděl to v naprosté pohodě. Já chtěl řeznictví po revoluci převzít, ale Bohužel se to nepovedlo.

Teď se vrátím zpět do svých 10-ti let. V mém životě nastal zásadní obrat. Narodila se nám sestřička a začalo stěhování z Holýšova do Strakonic. Můj otec byl voják z povolání a nastoupil do Horažďovic jako náčelník štábu (to byla druhá nejvyšší funkce po veliteli útvaru). Najednou se začalo všechno srát. V září jsem nastoupil do školy F.L.Čelakovského do 5. třídy. Na neštěstí pro mne, můj o rok starší bratr, který mne do té doby chránil před silnějšíma (uměl se dobře prát, protože chodil v Holýšově na řecko-římský zápas a byl na tento sport velice talentovaný, což o něm prohlásil jeho bývalý trenér) nastoupil do jiné školy. Nastupuji tedy do páté třídy sám. Nemohu si zvyknout na nový kolektiv, protože spolužáci zaregistrovali můj jiný způsob mluvy. Mluvím, jako západočech, což se projevuje v dlouhém „á“ v každém slově a místo „jakšto“, říkám „japato“… Začínám se prát, třídní učitelka mi nesedla a prospěch jde rapidně dole. Místo jedniček, nosím trojky a čtyřky. Srdcem mi to táhne do Holýšova, ale Bohužel se s tím nedá nic dělat. Začíná se naplno projevovat moje matka. Začíná střídání amantů, najednou se nevaří a svačina do školy taky není. Když chci jít ven, tak jedině se sestřičkou v kočárku a to minimálně na 3 hodiny. Matka se válí v posteli a já zjišťuji, že polyká jeden Alnagon za druhým. O víkendu se vrací otec, který na mne jenom řve. Začíná opravdové peklo, skončilo moje dětství. Jsem ze všeho zmaten, jsem bezradný. Tento stav trvá do 15-ti let mého života. Vycházím z 9-té třídy, na vysvědčení jsem samá čtyřka a nastupuji do učení na prodavače potr. zboží. Začíná těžká puberta a začínám chlastat. Rodiče jsou nasraní, že nejsem středoškolák. Mně je to úplně jedno, začínám žít život puberťáka. Poslouchám heavy metal. Snažím se o co nejdelší vlasy, ale moc se mi to nedaří. Matka mne vždy žene k holiči. Musím se už starat sám, mám hlad a málo peněz. Začínám šmelit a jezdit do učňáku načerno v autobuse. Jednou mně chytil revizor a akorát mne vyhodil z autobusu. Nic se neděje, pokračuju v tom dál. Začíná nejbouřlivější období mého života. Začínám se ožírat. U děvčat nemám velký úspěch, je mi 15 let a ony mají zájem o straší kluky.

Teď je mi už 17 let. Vše se mění, jsem už velkej kluk. Z učňáku mne začínají dávat na praxi do řeznictví, kde se točí velké prachy. Já peníze jako učeň nedostávám, ale piva můžu vypít kolik chci a můžu nechávat maso svým známým. Z toho už mám finanční profit. Pak mne přendávají ještě do většího řeznictví, kde se chlastá ještě víc. Pijeme pivo a k tomu ještě rum. Chlastáme od rána až do večera. Začíná se ze mne stávat alkoholik, chlastám první ligu. U šéfů jsem oblíben, držím s nima basu a krok. Jsem spokojen. Už je ze mne rebel. Umím se ožrat až do němoty. Už vím, jak bolí pořádně hlava po pořádné opici. Absťáky ještě nemám. V sedmnácti letech si propichuji ucho a po vzoru Roba Halforda z Judas Priest si dávám do ucha kroužek, na kterém je křížek. Jsem vyjímečný, protože je rok 1982 a je ještě těžký totáč. V 17-ti letech jsem se poprvé podřezal kvůli Mášence, kterou jsem moc miloval. Dodnes jsme si nedali ani pusu. Bylo to demonstrativní a úplně zbytečné. Byla to pro mne ale veliká životní zkušenost. Skončil jsem poprvé v blázinci. Probudil jsem se na posteli, okolo byla síť. „Kurva, kde to jsem, co tady dělám?“ Za pár minut jsem zjistil, že jsem v blázinci. Pustili mne z té postele. Byl jsem v Jiříkově vidění. Nechápal jsem proč ti lidi chodí po chodbě pořád do kolečka. Ptám se jednoho:„co jim je?“. On mi povídá: „mají depresi“. Já se ho ptám: „co to ta deprese je?“ Něco mi odpověděl. Vůbec jsem netušil, že za pár let velice dobře pochopím, co tato nemoc znamená. Za týden mne pouští z blázince, jsem zase plný sebevědomí, je mi vše u prdele. Doma jsou zdrcení rodiče. Táta změnil chování, rozumně se mnou rozmlouvá, ale není to nic platné. Chlastám a jsem ve své partě. Předháníme se, kdo přefikne víc holek. Nejsou v tom žádné city, tady jde o to, kdo má víc čárek. Byl to sport, který mne náramně baví. Jsem hezounek, jemný obličej, štíhlý a vysoký. Ve třídě mám 28 holek, mám z čeho vybírat. Pak  nastává zlom.

Seznamuji se s Irenou na vesnické zábavě. Hned několik hodin poté jsme skončili spolu v posteli. Začínám chodit s Irenou. V posteli se mi to s ní náramně líbí a náš vztah není jen na jednu noc. Na začátku léta přichází průser. Irena je v jiném stavu. Co ale teď? Mně je 18 a Ireně 17. Chci, aby šla na potrat. Irena se mi vysmála, bude prý svobodná matka. Nechci se ženit, ale matka mne do toho donutí. Stěhuji se k Ireně a jejím rodičům. Naši jsou velice rádi, že se mne konečně zbavují a že jsem pod dozorem. Přichází svatba. Jezdím domů ožralej a znovu se začínám kurvit. Promiň Irenko, ale ani Ty jsi nebyla svatá, vše jsi mne vrátila a to pořádně. 15.března 1985 se nám narodil první syn. S odstupem času jsem zjistil, že děti mají dítě. Nebyl jsem připraven v 19-ti letech na roli otce. Je 1.duben 1985 a já rukuju na vojnu na dva roky. Co je mi platné, že můj otec je podplukovník a má v armádě hromadu přátel, ale musí ukázat všem kolegům jak je poctivej (a to ale bez nějaké ironie byl). Nebudu tady rozebírat mojí vojnu, to bych psal ještě 2 měsíce. Jenom krátce – po čtyřech dnech jsem chcal krev a první rok byl děs-běs. Nakonec jsem těch 730 dní přežil.

Je mi 21 let a jsem propuštěn do zálohy. A je to tu zas. Na jednu stranu si uvědomuji, že jsem živitel rodiny. Jako živitel jsem to zvládnul na jedničku. Peněz je dost, dělám zase na řeznictví. Jako manžel a otec stojím za hovno. Jsem denně ožralej a kurvím se o stošest. Půl roku po vojně nastupuji na vlastní řeznictví. Začínám vydělávat veliký prachy, vše co chci si mohu koupit. Na druhou stranu jsem ty veliké peníze neunes. Stouplo mně nezdravě sebevědomí. Dostávám byt a konečně se stěhujeme od Ireny rodičů pryč. Teď u nás doma začíná psychický teror. Myslím si, že když dávám Ireně peněz kolik chce, nebiju jí, ale třískám a rozbíjím věci kolem sebe, že je vše v pořádku. Není. Po spousta letech se dozvídám, že psychický teror je pro ženu ještě horší, než fyzický teror. Pak přichází rok 1988 a rodí se nám dcera. To už je dítě chtěné. 6.11.1989 přichází rozvod ze strany Ireny. Pro mne těžká podpásovka. Nadávám, vyhrožuju, ale není to nic platné. Irenu definitivně ztrácím a s ní i děti. Procházím zase peklem. Do Ireny jsem blázen a nemůžu se s tím smířit. Miluji jí a člověk na to přijde až toho druhého úplně ztratí. Chystám se na jejího nového partnera, ale nemůžu na něj nikde narazit. Teď už jsem ožralej od rána do večera. Přichází spousta románků, ale většinou na jednu noc. Můžu se však zmínit jenom o jedné. Jmenovala se Táňa a já s ní několik měsíců žil. Nevadilo jí, že jezdím denně z práce na plech (jsem ve vynikající potenční kondici) navíc byla do mne zamilovaná, ale já do ní ne a věděl jsem, že to brzy skončí.

Pak přišla Jaruška. Tato žena se zapsala do mého života úplně nejvíce. Věděl jsem, že jezdí od nich vždy ve čtvrtek někdo pro maso. Nechal jsem jí pozdravovat a začala jezdit ona. Začalo to mezi námi jiskřit. Věděl jsem, že bude moje. Začínám žít s Jaruškou. Je jí 22 let a má 2 malé děti z prvního manželství. Jaruška je do mne zamilovaná, má růžové brýle a ještě mi nosí pivo ráno do postele. Před tím přišel 17.listopad 1989. Je revoluce. Mám v hlavě guláš a vím, že to nebude jednoduché. Také nebylo. 2 roky se plácám po řeznictvích a chlastám. Jsem totální notorickej alkoholik. Jaruška už to ví, nikdy si však nestěžuje svým rodičům. Zlom přichází v dubnu 1992. Přišel jsem domů na plech a s Jaruškou se hádáme. Rozmlátil jsem celou kuchyni v hodnotě asi 20000,-Kč. Vidím, jak se Jaruška krčí s dětmi v koupelně a všichni pláčou. Už vím, co jsou to pořádné absťáky a deprese. Střízlivím vždy v neděli a v pondělí, kdy mám volno. 5.května 1992 nastupuji ambulantně protialkoholní léčbu. První týdny jsem v pekle. Do toho se svým společníkem bereme první hospodu. Zde se hrajou karty o peníze, někdy až do rána. Hraju s nima, švindluju a vyhrávám. Jednou se ale změnila hra a já jsem prohrál celou tržbu. To se stalo ale jenom jednou. Do roku 1994 se plácáme. Pak otvíráme naší první velkou hernu. Tady se točí velký prachy. Jsme králové. V roce 1996 kupujeme velký komerční barák. Musíme splácet 110tis. měsíčně a to 5 let, což není žádná prdel. Máme k tomu nákladnou životní úroveň. V roce 1997 jsem požil na Silvestra pervitin a to rovnou půl gramu. Měl jsem ho poprvé v životě a naposled. Nástup byl úžasnej. Nespal jsem 3 dny a 3 noci. Třetí den jsem měl tak silný dojezd, že sedím v ložnici a mám bouchačku u hlavy. Proto už pervitin nikdy více. V roce 1997 mám takové starosti, že vyjíždím z reality na rohypnolu. S odstupem času nevím, jak jsem na něm jel dlouho. Je to těžké období, hlavně pro moje okolí. Zlom přichází, kdy čtu reportáž, jak je rohypnol škodlivý. Přestávám s tím ze dne na den. Jsem už ale feťák a žeru diazepan a lexaurin. Vždy to ale dokážu na několik měsíců vysadit. Mám deprese, které řeším práškama. Můj život se točí kolem velkých peněz a žen. Jaruška tuší, že mám milenky, ale jsem velice opatrný, vše zatloukám. Jsem lovec, baví mne to. Od stovky nahoru je přestávám počítat. Je až s podivem, že za celou tu dobu jsem nechytil žádnou pohlavní chorobu. Věřím na osud. V roce 2005 mám platit daně 600 tisíc -  to samozřejmě nemám a musím prodat rozsáhlou sbírku Třetí říše. Ve druhém manželství to začíná skřípat. Rok 2006 je zlomový. Jaruška má mého kurvení už plný zuby. Už má důkaz, zapoměl jsem si doma mobil. V roce 2006 umírá můj první syn ve věku 21 let po těžké autonehodě. Jsem v pekle, život již pro mne nemá cenu. Žeru prášky. Jaruška se semnou rozvádí. Odcházím na svůj statek. Střídám partnerky, jako ponožky. Se žádnou dlouho nevydržím.

V roce 2010 nebo 2011 končím v blázinci. Jsem už psychicky úplně na dně. Od té doby jsem na houpačce. Zapadlo mi sluníčko. Můj bratr tvrdí, že mi ještě vyjde, já tomu ale nevěřím. Tyto řádky píšu v hluboké depresi. Jsem zase v blázinci. Jsem tady oprávněně a rád. Jsou tady lékařky, které se mi snaží pomoct. Je tady výborná psycholožka, která své práci opravdu rozumí. Je tady jedna žena, s kterou si také opravdu rozumím. Teď jsem zde proto, protože je ze mne feťák a musím se dostat na normální úroveň, co se léků týče. Od 20.11.2012 mám za sebou 3 neúspěšné pokusy o sebevraždu. Žádný demonstračky. Nějak se mi to ale nedaří. Čert mi tam ještě nechce. Tyto řádky píšu pro svého kamaráda Honzu. Zaplať Bůh, že to mám napsané. V mém příběhu jsem uvedl 90% svého života. 10% musí zůstat utajeno. Všem depresmanům přeji sílu, kterou já nemám. GOOD LUCK ! ! ! Teď, když tento příběh čtu od začátku, zjišťuji, že jsem napsal jenom pytel hoven…